Vliv města a vesnice na psychiku osobnosti na základě vlastní zkušenosti

Vliv města či vesnice je na člověku poznat, dá se říct, již na první pohled. Kolikrát stojíme na zastávce a říkáme si, my „Brňáci“: „no jo, to je určitě venkovan“. A míníme tím člověka, který není oblečen podle poslední módy a který neví, že dveře od tramvaje se otevírají po zmáčknutí tlačítka. Jakoby jsme mu tím slovem venkovan dávali najevo, že my jsme něco víc jenom proto, že bydlíme ve městě. Nevím, kdo nás tomu učil a současně kdo učil je, aby se na nás dívali skrz prsty, když přijedeme na venkov.
Mluvím ze zkušeností , jelikož máme chalupu na vesničce u Znojma. Už když přijíždíme, ozývá se ze všech stran – „přijeli Brňáci“. A co teprve , když jdeme nakoupit do obchodu na návsi.
Na druhé straně se musím lidí z venkova zastat a přiznat si, že je mi jich někdy líto. Vesnice jsou daleko zanedbávanější něž města. Lidé tam celý den pracují; i do práce musí jezdit do bližších a vzdálenějších měst a když se vrátí z práce, mohou si jít akorát do hospody a nebo si sednou k televizi. Žádné jiné kulturní vyžití tu není. Kino, do kterého jsme chodili jako malí zrušili, protože bylo nerentabilní, nejbližší divadlo je ve Znojmě, odkud ale po deváté hodině už nazpět nic nejede. O klubech nebo koncertech ani nemluvím.
Tímhle útiskem vesnic vzniká jejich soudržnost a nepřátelskost vůči městům. Vesnice je jedna velká rodina. Někdy přátelská, jindy zase rozhádaná a závistivá. Ve městech tyto vztahy vznikají ve velmi malé míře. Lidé se méně znají, žijí si sami pro sebe a často ani netuší, kdo bydlí o dvě patra nad nimi. Od malička bydlím v Brně a tak jsem si na tuto neosobnost zvykl a neumím si to ani představit. Zato si hrozně rád jezdím odpočinout od městského shonu a spěchu na chalupu, kde je klid a pohoda. A je mi v tu chvíli úplně jedno, co si okolní lidé o sobě myslí a jestli mě pomluví nebo ne.