Hlína jako stavební materiál

Nepálená hlína, stejně tak jako dřevo a kámen, je vlastně jedním z nejstarších a nerozšířenějších materiálů, které člověk používal na stavbu svých obydlí téměř po celém světě. Existuje několik technologií, které měly různé názvy a měnily se podle místa použití, ale v podstatě se jedná o několik základních principů vytváření konstrukcí. Hloubení staveb do hlíny bylo v některých zemích použito k vytvoření obytných staveb, v našich zemích se do hlíny hloubily sklepy.

Hlína se v kombinaci se dřevem užívala ve formě omazávek roubených staveb, proutěných výplní hrázděných stěn či k vytváření válečků, které se také používaly na vodorovné konstrukce stropů. Monolitické masivní stěny se prováděly nejčastěji dusáním hlíny nebo hliněné směsi do bednění, někdy se hliněná směs vršila i bez bednění. Dodnes je dusání nejjednodušším způsobem výstavby hliněné stěny. Posledním typem je zeď skládaná z kusového staviva na hliněnou maltu. U nás to byly stavby z válků, později stavby z nepálených cihel.

Podle způsobu výroby tedy můžeme hliněné stěny rozdělit:

· Stěna nakládaná – lepenice
Její princip spočívá v nakládání jednotlivých vrstev stavební hmoty na sebe. Nejprve se písečná hlína promísila s nasekanou slámou a plevami, na dvoře se rozprostřela do silné vrstvy, která se prolila vodou. Do vzniklého bahna byl nahnán dobytek, který svými kopyty bahenní hmotu dokonale prohnětl. Někdy se do ní přidávaly i kamínky pro dosažení větší pevnosti. Tato hmota se pak plnila do nádob (nejčastěji necek) a pak pomocí vidlí se vrstvy nakládaly na sebe, až pokryly celou výšku stěny. Ta se pak přikryla slámou a nechala se jeden až dva roky vysychat. Nakonec se sekyrou zarovnala do přesných rozměrů.

· Stěna nabíjená
Principem této stěny je pěchování již rozdělané hmoty do oboustranného bednění z prken, které mohlo fungovat i jako posuvné.

· Válková stěna
Omotáváním tyčí slámou a hlínou se ručním hnětením vyrobily tzv. války, které se po oschnutí a opětovném namočení skládaly do tvaru zdi. Skládaly se zpravidla šikmo, aby po sobě neklouzaly. Jejich sklon byl v jednotlivých vrstvách střídán.

· Stěna ze sušených cihel
Sušené cihly vyrobené z jílovité hlíny s příměsí vepřových štětin a plev, proto nazývané vepřovice se vyráběly do zásoby. Zhotovovaly se v dřevěné formě, pak se sušily na slunci. Krajově měly různé názvy jako např. kotovice, vepřovice, bačkora, bejk, buchta, aj. Zdilo se z nich tak, že se buď kladly do hliněné malty jako vazáky, nebo se střídaly vrstvy vazákové a běhounové.

· Dusané zdivo
Také nazývané lepeničné, se zřizuje z hlíny, která není ani příliš mastná, ani příliš hubená; dobře se hodí hlína cihlářská. Nakopaná hlína se nechala na vzduchu rozležet, promísila se senem, aby se soudržnost zvětšila. Dobře propracovaná a navlhčená se nanášela ve vrstvách do dřevěného bednění a pěchovala se dřevěnými nebo železnými dusadly.

· Hliněné stěny technikou vyplétání
Hliněná mazanina se nanášela na stěny, jejichž ztužující část tvořilo vyplétání. Vyplétalo se slámou nebo slabšími pružnými pruty zpravidla přes svislou tyčovinu, nejčastěji pro vytváření různých dělících stěn a přepážek v objektech.

Dodnes je na světě více staveb z hlíny než z pálených cihel a jiných materiálůzpracovaných průmyslově. Pevnost a technika staveb z nepálené hlíny v Egyptě či v Mezopotámii svědčí o tom jakou má doposud nepálená cihla životnost a v mnoha případech si ještě pořád udržuje i funkčnost a mechanickou pevnost.

Nejstarší stavby z nepálených cihel na kamenné podezdívce vznikaly již v době 8000let př. n. l. na území Jericha. Civilizace na Indu 2500 – 1800 př. n. l. znala hlínu dusanou do bednění a nepálené cihly. Z Číny jsou známá opevnění z dusané hlíny (např. část čínské zdi z 3. století př. n. l.) Také hlavní město starých Asyřanů Ninive bylo zbudováno z hlíny. V Římě bylo běžné užívání nepálených cihel. Římané měli dokonce rozsáhlou stavební teorii, ale dochovaly se jenom dvě práce. A to kniha „Deset knih o architektuře“ od Marcuse Vitruviuse Pollia a práce od Frontinuse.

Toto stavivo má ale jeden velký nedostatek, a to je citlivost na vodu. Tekoucí voda může na konstrukci z nepálené hlíny způsobit poruchy a v příliš velkém množství pak může dojít až k její destrukci. To je hlavní příčina, proč se staré hliněné stavby nedochovaly vůbec nebo se z nich nachází jenom malé zbytky zdí.