Barva jako fyzikální pojem

Barva

Barva je část zrakového vjemu a je určena spektrálním složením světelného podnětu vstupujícího do oka. Barevné vidění je subjektivní, nesdělitelné.
Barva jako pojem fyzikální
Výchozí barvy pro tónování barev a pro práci s hmotnými materiály jsou červená, žlutá a modrá. Tyto základní (primární)barvy nelze připravit hmotovým míšením.
Z těchto tří základních barev lze připravit vzájemným míšením a tónováním smíšené barvy 1. stupně, kterým říkáme podvojné. Typické podvojné barvy jsou ve středu obou primárních barev:
červená + žlutá = oranžová
červená + modrá = fialová
žlutá + modrá = zelená

Ze základních a smíšených podvojných barev lze sestavit řadu podobnou spektrálnímu pruhu nebo také barevný kruh, na němž můžeme vyhledávat protilehlé barvy doplňkové, dvojice největších kontrastů. Smíšením barev podvojných vznikají barvy smíšené barvy 2. stupně, kterým říkáme podtrojné.

oranžová + fialová = červenohnědá
fialová + zelená = modrošedá
zelená + oranžová = okrová
Míšením nelze vyrobit základní barvy a barvu bílou a černou.

Vlastnosti barvy:

Barevný tón
Je vjem jedné určité barvy ze spektrální stupnice, neutrální tóny jsou bílá, černá a šedá.
Sytost barvy
Určuje podíl bílé, černé nebo šedé ve spektrální barvě – barva lomená.

Světlost barvy
Je poměr množství světla odraženého k množství světla dopadajícího na povrch.

Barevný odstín
Představuje souhrn všech vlastností (tón + sytost + světlost).

Spektrum
Spektrum je rozložení slunečního světla (pomocí skleněného hranolu) na jednotlivé paprsky – červená, oranžová, žlutá, žlutozelená, zelená, modrozelená, modrá, fialová (spojení červená + fialová = purpurová, není ve spektru).
Pozn.: složení všech spektrálních barev je čiré bezbarvé světlo.

Příkladem spektra v přírodě je duha, která vzniká, pokud svítí slunce a současně drobně prší. Jemný déšť vytváří miliardy malých kapek, které rozkládají (stejně jako hranol) bílé světlo do jednotlivých barev spektra.
Anglický vědec Isaac Newton (1643 – 1727) podrobně popsal vznik spektra lomem na optickém hranolu v knize Optika. Před ním popsal spektrum profesor Karlovy univerzity v Praze Jan Marek Marci (1595 – 1667) ve spisu De arcu coelesti, v něm se zabýval duhou a barvou těles.

Barevný kruh uspořádal německý badatel Wilhelm Ostwald (1853 – 1932), nositel Nobelovy ceny za teorii o barvách. Použil spektrum pouze k spojení jednotlivých barev a doplnil kruh o purpurový tón, který se ve spektru nevyskytuje. Jeho hlavní práce v této oblasti jsou Die Farbenfibel (Slabikář barev), Die Farbenlehre (Barva teorie), Die Harmonie der Farben (Harmonie barev).
Válečkování, vzornicování, linkování, tupování